HETEROGONIE ÚČELŮ. Jen zřídkakdy se splní to, oč člověk usiluje; a když se to už nakrásně splní.jiní lidé se výsledků jeho úsilí chopí a dovedou je k cílům, o nichž se mu ani nesnilo. „Účely činů jsou chtěné," říká v té věci Engels (Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filosofie, český překlad str. 48 an.), „avšak výsledky, které skutečně z těchto činů vyplývají, jsou nechtěné, nebo pokud zpočátku zdánlivě chtěnému účelu přece jen odpovídají, mají nakonec zcela jiné než chtěné následky. Zdá se tedy, jako by také v dějinných událostech panovala vcelku nahodilost. Kde však na povrchu náhoda provádí své kousky, tam je vždy podrobena skrytým vnitřním zákonům a jde jenom o to, tyto zákony objevit." Člověk míní, říká náš lid, pámbu mění. Šehrzáda vypráví o kupci, který chtěl zahodit datlovou pecku a zabil džina. „Prokazujete velkou čest inteligenci," praví Anatole France, „věříte-li, že toliko ona přede svýma rukama nit osudu. Nevědomé síly k tomu přidávají nejednu maličkost ... Zná člověk vždy hodnotu a pravý smysl toho, co činí? Víme někdy, zda, když zdvihneme ruku, neudeříme, jak to učinil onen kupec, génia ve vzduchu?" Člověk Kristus hlásal lásku k bližnímu: zda mohl tušit, že jeho následovníci a šiřitelé jeho nauky zaplaví svět krví? Nuže to je tzv. heterogonie účelů, pojem, jejž ve své Etice zavedl Wundt (viz o něm heslo Psychofyzický paralelismus) a jejž lze krátce definovat takto: Zjev, podle něhož lidské činy přesahují svými účiny původní úmysly.


[BACK]